Jak nepsat a mít z toho dobrý pocit

Když se mi bortí načatý text a psaní mě trápí, dám se do čtení. Teď se to stalo. Po ruce mám několik svazků, které v Edici moderních švýcarských a rakouských autorů vydala zlínská Archa. Namátkou jmenuji: Jürg Amann: Dopisy od panenky, Eva Menasse: Vienna, Zoë Jenny: Pokoj posypaný pylem. Nejvíc mě zaujal román Až nastane čas. Autor Josef Winkler ho sympaticky nazval vyprávěním.

Vypravěčem je devadesátiletý muž, dějištěm jsou Korutany, především vesnice, odkud pochází starcova rodina. Tam kdysi žil člověk, který spalováním kostí zvířat vyráběl mazadlo odpuzující hmyz. Vypravěč od něj toto podnikání metaforicky přejal. Do pomyslné nádoby snáší ostatky zemřelých venkovanů a hutným stylem, s důrazem na popis úmrtí z nich v žáru slov tvoří rozporuplný spletenec náboženské věrouky a světských vztahů; spletenec rituálů, hrůz a krásy, sem tam i závratí z touhy, štěstí nebo rouhačství. Vznikají tak historky, které - řečeno slovy na záložce - vytvářejí originální podobenství již na zemi konaného posledního soudu. Mezi množstvím titulů s „městskou" tématikou jsem konečně objevil knížku, kde je lidství odhalováno bez povrchních vztahů, všemohoucí reklamy, vševědoucích sítí, drog, módních idolů, tupých konzumentů, deprimovaných dětí. Zase jsem zjistil, že přečíst knížku s empatií a přemýšlením (i s námahou) je stejně vzrušující, jako ji tak napsat. Cítím se být spoluautorem. Který spisovatel by si nepřál takového čtenáře?

Vzpomněl jsem německy psanou literaturu. No švýcarská je navíc vícejazyčná a přirozeně kosmopolitní. Nedávno jsem přečetl cestopisnou prózu Japonský divan. Česky ji v nakl. Prostor vydal Dušan Šimko. Košičan, který od r. 1968 žije v Basileji, kde působí jako docent na tamní univerzitě. Novela je mozaikou esejů a nálad, na jejichž pozadí se odvíjí milostný vztah Japonky a Evropana. Celek připomíná kresbu tuší. Skvělá beletrie. Dává celistvější poznání než naučné či turistické příručky, poznání oživené příběhem.

Antonín Bajaja