Dětství a mládí ve střední Evropě, když tato střední Evropa po 2. světové válce přepisovala své politické a kulturní obrysy: Ilma Rakusa sleduje ve svých vzpomínkách malé děvčátko, dceru slovinského otce a maďarské matky, po jejích životních cestách ze slovenského maloměsta přes Budapešť, Lublaň, Terst až do Curychu – a odtamtud dále na Východ a na Západ, do Leningradu/Petěrburku a do Paříže. Všude se cítí jako cizinka, nikam nepatří, svou vlast najde v hudbě, ve hře na klavír, a po objevení Dostojevského, v literatuře. Doma se cítí ale také v cestování, v pohybu. Moře moří je mnohem víc než jen převyprávění dětství a mládí. Zaklíná se tím, co z míst a pohybů zůstává: tóny a zvuky, barvy a nálady, jednotlivé scény a záblesky. Ilma Rakusa se ke svým raným létům vrací zcela bez sentimentality, ale i bez horlivosti vyznání, zato s velkou exaktností v nejobtížnějším aspektu vzpomínek: v popisech atmosféry, které podává stručně a precizně. V její vzpomínkové knize tak vyvstávají 50. a 60. léta 20. století prizmatem pohledu neobvyklé autorky, která jako málokdo žije mezi různými kulturami.

Překladatelka, literární kritička, básnířka a vášnivá klavíristka pluje mořem vzpomínek ve své hlavě, přes epizody a příběhy, kterými probleskuje i předvčerejšek a předpředvčerejšek. Stále se mění chronologie i obrazy v prostoru, zastavení v nomádském pohybu myšlenkami, jazyky a kulturami. Jeho cílem je meditativně sledovat vlastní stopy... Je krásné číst tuto poezii v próze, lakonickou, pomíjivou, atonální, cestu sedmimílovými kroky přes půlku století, je krásné hledět na patinu černobílých fotografií, sledovat kandidáta na Evropu, která takto již neexistuje.
Sabine Berkinová,
Frankfurter Allegemeine Zeitung

Rakuse se daří to, co je vedle psaní o lásce vůbec nejtěžší: nechat znovu vyvstávat – jako jakési tajné písmo – vlastní životní cestu a důvěryhodně ji rozšifrovat dřív, než přes ni zase vědomí rozprostře zakrývající gázu. Vzpomínková pasáž Ilmy Rakusy vypráví o věcech, které ji nechávají vzpomínat, i o tom, jak takové vzpomínání vypadá – jako přelstění přítomnosti, jako první pokusy, jako dětská hra, v níž slovo zaniká spolu se závanem dechu, díky němuž bylo vysloveno. Moře moří není jen obhajobou vyzývající, abychom důvěřovali hlubinám vlastní paměti a šli svou vlastní cestou. Tato pasáž, proplétající se mezi minulostí a přítomností, překračuje rovinu pouhého zaznamenávání subjektivních zážitků a otevírá našemu pohledu poznání, že druhé vždy začíná v prvním, a sotva samo začalo, již přechází do dalšího. Je to kniha o toku času, jeho rozmanitém proudění. Text, který nás nechá spočinout, a sám obtéká čtenáře.
Barbara Bongartzová, Die Presse

Této knize se lze svěřit. Ba co více: Čtenář se jí touží zcela oddat. Podtitul knihu označuje s krásnou přesností: Nejsou to žádné paměti, ale autobiografické miniatury, jemně vypilované střípky, v nichž se zrcadlí svět.
Ulrich Weinzierl, Welt/Online

Rakouský autor Josef Winkler zachycuje v románu „Domra – Na břehu Gangy“ dění spojené se spalováním a pohřbíváním mrtvých v indickém městě Váránasí a život tamního obyvatelstva. Formou detailních, záměrně monotónních záznamů pozorování vypravěče, které prokládá jeho vzpomínkami na dětství v korutanské vesnici a snovými vizemi, Winkler vytváří obraz Indie jako země, v níž se úzce prolíná posvátné s profánním. Zmíněné exkurzy do vypravěčovy minulosti a introspektivní sondy do jeho mysli akcentují odlišnost dvou kulturních světů a nastiňují situaci jedince, který je na útěku před stereotypy prostředí, z něhož pochází.

„Když jsou rituály a bohoslužby u konce a mrtví spáleni, zůstává holý život: nehumánní, pohanský a nespasený. Děti osvícenství by Winklera vlastně musely pronásledovat jako kacíře. Přesto: ‚Domra – Na břehu Gangy‘ je velká kniha, středověká a beznadějná.“
Helmut Schödel, Die Zeit

Kde je domov, kde chci žít, kam patřím – to nejsou intelektuální otázky, to je stále přítomné téma, zde vepsané do zčásti autobiografické postavy sociologa Ethana Rosena a jeho kontrastního protějšku Rudiho Klausingera. Dva sociologové, dva protikladné osudy, dva soupeři v životě a ve smrti, propojení jedním tématem. Z živné půdy hledání identity jednotlivce i národa vyrůstá napínavý příběh několika osudů, jejichž podivuhodnou historii utváří stálé kladení otázek, střety názorů, odlišnost pohledů, permanentní konfrontace. Překvapivé zvraty v životě protagonistů jsou vedeny trvalou nejistotou a hledáním odpovědí, konfrontací kultur, názorů a pohledů na „lidské bytí po Osvětimi“. To důležité, to, co posouvá osudy i dějiny, je v osudu protagonisty tohoto románu vždycky někde jinde.

Tahle báječná kniha je napínavá jako detektivka, komická jako nejlepší filmy Woodyho Allena a člověka přitom zasáhne svým smutkem. V románu Jinde zaměřil Doron Rabinovici svůj kritický pohled na absurditu mýtu o původu, na chiméru etnika a leckdy pošetilé hledání identity a vlasti, která je vždycky někde „jinde“. Právem byl za knihu nominován na Německou knižní cenu.
Sabine Berking, F.A.Z.

Rabinovici se nikdy nevymaní z vlastního životopisu. Ve svých postavách je vždycky přítomen. (…) I v románu Jinde nutí čtenáře k polemice, možné námitky předem do textu zapracovává a vzápětí na ně opět reaguje. (…) Bohatostí detailů a precizním a zároveň poetickým jazykem román čtenáře okouzlí.
Thomas Rothschild, Kulturmagazin

Přeju románu Dorona Rabinoviciho, aby našel své zaujaté a zanícené čtenáře, tak, jako jsem jím i já!
Arnošt Goldflam, doslov k této knize

Švýcarský autor Jürg Amann dospívá k mimořádnému porozumění Kafkovu dílu snahou o pochopení Kafkova života – ale nikoli obvyklým pátráním po autobiografických prvcích. Amann, který je sám spisovatel, rozvíjí hluboký psychologický vhled do fenoménu Kafka a nabízí tak čtenáři nebývalou příležitost pochopit Kafkovu cestu v jejích složitých obratech, vyvolávaných napětím mezi touhou po životě s druhými a nemožností se jim přiblížit. Ve výkladu ústředních motivů Kafkova díla přerůstá esej ve filosofickou výpověď o světě, v němž si člověk svobodně volí, co je mu osudem určeno.

Ombra – zemitá, okrově hnědá barva umbrijské krajiny, ombra – stín, hra stínů a světla; stín minulosti dopadající na současné. Jak to všechno do sebe zapadá? Vypravěč románu se vydává zjistit pravé důvody zmizení svého přítele, spisovatele Lema, jehož život se zdá skryt v záhadném stínu. Při své snaze o pochopení a odhalení podivné atmosféry  umbrijské vesnice, kde Lem žil, se setkává s jeho dílem. Na "Bílých listech" a "Šedých arších" nachází Lemovy zápisky o životě a díle renesančního básníka Piera della Francesca a podivný milostný příběh univerzitního profesora trpícího svrabem. Co z toho je pravda, co jen smyšlený příběh, kým je autor a kým jsou postavy v jeho díle? Urs Faes prolíná zdánlivě nesouvisející příběhy a obrazy v románu plném otázek a náznaků. Na čtenáři zůstává, kam jaký dílek skládačky zasadí, zda najde tu správnou mezeru, do níž zapadne.

Málokterému autorovi se podaří tak moc podnítit čtenářovu fantazii, a stejně tak se málokdy stane, že byste si poté, co jste román dočetli, chtěli knihu hned přečíst znovu. Obojí se podařilo Ursi Faesovi.
Peter Mohr, Hannoversche Allgemeine Zeitung

"O nějakou dobu později, když ve svých modrých pracovních kalhotách zmazaných z chléva a v kožených pracovních botách od hnoje stál ve dveřích do kuchyně a já jsem seděl s otevřenou knihou v kuchyni u stolu, zoufale zaprosil: "Seppe! Nedělej nám ostudu!", vhrkly mi slzy do očí, zavrtěl jsem hlavou, rozpitým pohledem jsem civěl do knihy a četl pořád dokola stejnou větu."
Josef Winkler

V knize s názvem tokijské čtvrti se autor snaží definitivně vyřešit svůj vztah k otci. Zpráva o jeho smrti jej zastihla v Japonsku a naplnila se tak otcova kletba, jíž kdysi synovi zakázal zúčastnit se jeho pohřbu. Autor se na pozadí staré otcovy fotografie visící na rodinném statku noří do vzpomínek a pokouší se pochopit otcův postoj k životu, provázat ho s vlastním, diamentrálně odlišným pohledem. Do centra jeho nových zkušeností se dostává Indie, kam se ještě za otcova života v touze zbavit se svého trvalého traumatizujícího tématu vypravil a sliboval si od své cesty nové začátky. V prorostlém větvoví vzpomínek nahlíží na život prostřednictvím záznamů pohřebních rituálů v různých končinách světa. Jednotlivé kapitoly uvádí citacemi z japonské novely popisující vědomý odchod ze života a vlastní vzpomínky na tradiční katolické obřady v Korutanech konfrontuje se zpopelňovacími rituály v indickém Váránasí. "V mé rodné vesnici v Korutanech panuje ve chvíli, kdy se za vyzvánění umíráčku černý had pohřebního průvodu sune podél lesa, klid, ticho ve vsi protne nanejvýš křik páva nebo kohoutí zakokrhání, takže život a smrt se od sebe odděluje, zatímco při hinduistickém pohřebním obřadu ve Váránasí, na zpopelňovacím místě na Hariščandra ghátu, se život a smrt smísí." Poskládáváním zafixovaných autobiografických výřezů z fotografií uvnitř paměti se autor snaží definitivně se vymanit ze sevření patriarchálního otce a najít sebe sama mimo katolickými rity determinovanou korutanskou společnost.

Roppongi je místem, kde se všechny Winklerovy vzpomínky, všechny životní zkušenosti sbíhají a kulminují. Tady, zpovzdálí, je vypravěč schopen ... ohlédnout se nazpět na otcův život, smířit se s ním a začlenit jej do rámce ostatních zážitků. Roppongi tedy není jen "rekviem za otce", mnohem více je to panorama života, a tím i smrti.
Bernhard Pöckl

Nikoliv posedlost smrtí, naopak lačnost po životě – rakouský spisovatel Josef Winkler si ve svých knihách vždycky vybíjel vztek na mocné přesile patriarchální moci. Jeho nová kniha, "rekviem", je odvetný úder.
Pia Reinacher(ová)

Odvrácená strana posedlosti smrtí ve skutečnosti vyzařuje vítězství života, z rubové strany rozporuplného vztahu k panovačnému otci se dere ven zavalené osvobozující se Já.
Pia Reinacher(ová)

Dotírá na vás, podmaní si vás nezvyklým využitím oka, ucha, čichu, hmatu v popisu Věčného města tam, kde je nejživější: ve všední dny na tržištích na náměstí Viktora Emanuela, o nedělích a svátcích před branami Vatikánu. Smrtelná nehoda Piccolettova z řady příběhů prostých Římanů zapadá do nikdy nekončícího koloběhu života a smrti jednoho z nejstarších center naší civilizace.

Skvělé! Poetická etuda o pomíjivosti bytí. Velmi smyslná kniha.
Marcel Reich-Ranicki

Britský architekt a kritik Paul Shepheard představuje nový hlas v současných postmoderních debatách o historii a smyslu architektury. V tomto pozoruhodně neortodoxním, napůl románovém eseji s postavami a dialogy (ale bez zápletky) Shepheard rýsuje hranici kolem předmětu architektury, popisuje její místo v umění a technice, její místo v historii a její místo v našich současných životech. V době, kdy je módní říkat, že architektura je všechno – od filozofie přes vědu k umění a teorii – Shepheard odvážně a neuctivě vymezuje hranice tématu, abychom mohli mluvit o architektuře takové, jaká je. Zaujímá silné postoje, pojmenovává příčiny problémů a říká nám, jak jsou věci špatné a jak by se mohly zlepšit. Shromažďuje přitom některé neočekávané, ale věrohodné svědky, kteří vypovídají o současném stavu architektury. Místo obvyklých požadavků nebo stížností ze známých zdrojů se objevují tahle pozorování zcela jiného druhu. Esej Co je architektura? je konstruován jako série bajek, mnohdy politicky nekorektních, a představuje osvěžující meditaci o možnostech, variantách, nadějích a selháních přístřešků ve společnosti. Paul Shepheard praktikuje architekturu 36 let let, vyučuje ji 34 let a píše o ní 19 let. Žije a pracuje v Londýně.

"Je to jedna z nejpodivnějších a nejzábavnějších knih, jaké jsem kdy viděl. Je to jako začínat znovu: stejný předmět, ale viděný různýma očima, vyprávěný různými postavami."
Robin Evans, Postgraduální škola designu Harvardovy univerzity

"Je to skvělá kniha v každém ohledu. Má vtip, vhled, provokativní návrhy pro budoucnost a výřečný jazyk."
James Wines, prezident SITE

"Břitký a pozoruhodně chytrý esej, který vskutku přispívá do diskuse o architektuře. Shepheardovo dílo vyvolává silný a pozitivní dojem někoho, kdo skutečně přemýšlí."
Robert Harbison