Josef Winkler se narodil 3. 3. 1953 v korutanské vesnici Kameringu, kde strávil dětství jako nemilované, nepochopené dítě se zájmem o knihy. Po vzrušující četbě Karla Maye si ho začali podmaňovat moderní autoři, zejména existencialisté a spisovatelé vymykající se společenským pravidlům své doby. Jejich literatura spolu s traumatizujícími prožitky tragických událostí, umocněná fascinací fenoménem smrti, jej neopouští po celý život.
Na cestách zejména po Itálii, Jižní Americe a Indii sbírá náměty pro další psaní – nasává do sebe „obrazy“, které tvoří základní stylistický kámen jeho silně autobiografické tvorby.
Po trilogii ze života rodné vesnice Divoké Korutany (Syn člověka (Archa 2013), Oráč z Korutan, Jazyk matky) následovaly prózy Odvlečení, Nevolník, Hřbitov hořkých pomerančů, Deník chovance Jeana Geneta, Domra. Na břehu Gangy (Archa 2012), Až nastane čas (Archa 2010), Natura morta (Archa 2011), Mrtvola slídící ve vlastní rodině (Archa 2012), Roppongi. Rekviem za otce (Archa 2011), Vytrhnu si řasu a tou tě ubodám k smrti. Publikuje také eseje a záznamy z cest a veřejné politické promluvy, vyvažující jeho subtilní, introvertní literární dílo.

Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů je Winklerovou autobiografií, autor se zde v několika „příbězích“ vrací do klíčových okamžiků svého života a podrobně se věnuje osobnostem z literárního a výtvarného světa. Cituje zde mnohé autory, kteří ovlivnili jeho vlastní pohled na svět. Spojovacím mostem jednotlivých prožitků je opětovně tragičnost, krutost, smrt, odpudivost, zranitelnost… Je to ale i pokračující hledání vlastní „matčina jazyka“, bez něhož autor nemůže nejen psát, ale vůbec žít. Autorovo proslulé plnicí pero vede urputná posedlost převádět vizuální obrazy do slov a vět, jejichž prostřednictvím dospívá k sebepochopení. V něm se s konečnou platností odvrací od dřevěných andělů strážných svého dětství a jejich místo, veškerou jeho lásku, úctu a pochopení, tu zaujímají bytosti z protipólného světa – společenský vyvrhel Jean Genet a malířský podivín Chaim Soutine. Autorovu vlastní podobiznu dotváří mlsání cukrových lebek, pamlsku přivezeného z jihoamerického svátku zemřelých.

V mých knihách téměř neexistuje věta, která by nebyla obrazem.
Josef Winkler


Navíc jsem měl to štěstí, že naše rodina nebyla ani nábožensky ani nacionálně fanatická. To, že se otec často hádal s farářem, který byl tak říkajíc cosi jako můj druhý otec, to pro mě bylo v dětství bolestné, avšak později jsem si toho vážil. Byl to právě on, kdo mě naučil nedůvěře vůči autoritám, i tomu, že za určitých okolností je možné se jim postavit.
Josef Winkler


Těžký úděl násilnické a silně katolické výchovy na poválečném korutanském venkově, neustálá přítomnost smrti a z ní se odvíjející ostych před životem a únik mladého muže k umění – to jsou nejsilnější témata tohoto literárního autoportrétu… Touto knihou podává Winkler zároveň životopisný klíč k celému svému dílu. Neobyčejně působivé.
Christoph Hartner, Steierkrone