V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce. Zatímco otcova smrt jej zastihla v Japonsku a tam situoval i svou vzpomínku, vzpomínky na matku, na rozdíl od otce milující a milovanou, se mu vybavují – „slovo vzlétlo“ – během jedné z jeho indických cest pod dojmem právě čtených textů Petera Handkeho a Ilse Aichinger. Opět zde ožívají vzpomínky na detaily z dětství na statku v rodném Kameringu, prožívané pod ochranou obrazu Raffaelovy madony a poznamenané smrtí tří matčiných bratrů ve 2. světové válce. Pojítkem vzpomínek je tentokrát mimo jiné svěcená voda, kterou „Seppl“ nosíval matce z kostela, a s vírou v její léčivé účinky se znovu setkává v ukrajinském pravoslavném kostele. A byla to právě matka, která jej učila „držet tužku v té správné ruce“.

Josef Winkler ve své nové próze píše: „Chtěl jsem vypadnout z venkovského hnojiště své rodné katolické vesnice, i kdyby mě to mělo stát život, i kdyby mě to mělo stát smrt.“ Záchranu našel v knihách.
Kristina Pfoser

Tanec slov, výkřik, modlitba, urputný zápas o vlastní sebezáchovu – bojovaný hrůzostrašnou dychtivostí po smrti a plachým hledáním něhy.
Gabriele von Arnim, Deutschlandradio Kultur

Hrůzné vjemy z dětství v korutanské vesnici jsou i v knize Matka a tužka popisovány se vší drastičností a četba a psaní se opět zdá být záchranou nebo alespoň zmírněním utrpení, což vede nejen k psychické úlevě, ale může být i tělesným požitkem.
Friedmar Apel, FAZ

„Seppl, řekla mi, dones mi z kostela láhev svěcené vody, už ji mám zase prázdnou! A tu tužku vezmi do správné ruky!“ Tužka jako kouzelná hůlka literatury, z ní jako by pramenilo ono smyslně bolavé popisování vesnického života, jemuž Winkler navzdory vší tísnivosti propůjčuje svéráznou důstojnost.
Friedmar Apel, FAZ