"... filigránský náčrt kresby tak jemné, že by mohla ujít kusadlům termitů."[1]

Procházíme časem a prostorem každodennosti. Pocit, který v nás prostředí vyvolává, vytváří obraz v naší hlavě. Není to už obraz reálného místa, ale prožitku z něj. Ten se stává součástí našeho vnitřního prostoru a propojuje se s krajinou duše.

Vyslovení chvíli ozřejmuje, vyjímá jí ze zapomnění ("pojem zakrývá smrt"[2]) a v okamžiku, kdy se linie slov spojí v ucelený tvar, smiřuje duši skrze pochopení a přijmutí.

V této knize jdeme skrz dva časy a prostory. Jejich základ v realitě je jiný, obrazy pocitů jsou ale tytéž. A dohromady vytváří jedinou linii.

Na jedné straně - básně jako psané obrazy. Svět viděný slovem. Někdy je na počátku stav duše, který vyvolá obraz pomyslného prostoru. Někdy naopak reálné místo vyvolá obraz stavu duše. Řečí obou je jazyk prostorových vztahů a jejich metaforické významy, které provazují rozpoložení duše s vlastnostmi okolního světa.

Na straně druhé - vizuální obrazy jako básně. Otisky prožívání místa a času. Abstrahované prostorové vztahy se stávají textem. Fragment hovoří o celku. Chvíle o nadčasovosti.

Vzniká jazyk vnímání vnějšího prostředí, jazyk propojení našeho vnitřního světa s ním, jazyk zákoutí duše. Jeho čtení i vytváření prohlubuje citlivost a schopnost porozumění okolnímu rámci i sobě samým. A možná dokáže být i jazykem - lávkou dorozumění člověka s člověkem.

[1] Calvino, Italo, Neviditelná města, Dokořán, Praha 2007, s. 6
[2] Hodrová, Daniela, Chvála schouleni, Malvern, Praha 2011, s. 20