Kniha Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn si komparativním prizmatem klade otázku, zda lze z konkrétních historických souvislostí vývoje čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně – a v odůvodněných případech s přihlédnutím i k řadě jiných měst – vysledovat rozdílné sídelní strategie. Tato práce se tedy rigidně nedrží pouze vybraných velkoměst, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně, ale do srovnávání vstupují i další města vždy, když je to vzhledem k logice výkladu nutné. Často si právě výkladová linie vynutila komparační asymetrii, aby se udržela celistvost interpretace určitého jevu. To se rovněž týká i pořadí čtyř hlavních srovnávaných velkoměst, jejichž sled je odlišný v každé kapitole. Téma je rozčleněno do několika subtémat: urbanizace jako jeden ze základních rysů 19. století, chronotop měst 19. století a zrod urbanistické reflexe, modernizace a industrializace jako konstitutivní momenty zrodu průmyslového města, elektrifikace jako jeden z nejmarkantnějších příznaků urbanizace stále ještě venkovské společnosti
19. století, kanalizace jako neviditelná podzemní civilizace, která přinesla do měst do té doby nebývalý hygienický komfort, změněná (oproti 19. století) podoba měst 20. století a konečně postmoderní tečka za zbytnělými ambicemi moderny. Zrod urbanismu jako teoretické reflexe souvisel s pronikavou změnou v prostorové, sociální, ekonomické a kulturní skladbě měst. Těžištěm práce je však komparace čtyř důležitých urbanistických strategií: haussmannizace Paříže, asanace Londýna, cesty k Velkému Berlínu a výstavby Ringstrasse ve Vídni. Kapitola Zrod průmyslového města se zabývá koncepty modernizace a industrializace jako součástmi urbanizačního procesu. Oproti urbanismu 19. století se urbanistická teorie ve 20. století interdisciplinovala a především internacionalizovala, jak je doloženo institucionalizováním urbanistických problémů. Předposlední kapitola se zabývá přeměnou moderního konceptu v postmoderní dohru a poslední shrnuje v otevřeném závěru odlišnosti urbanistických strategií při pozorovatelné shodě.

Ukázka z knihy zde

Michal Brix
Autor kreseb ke knize, architekt a výtvarník Michal Brix (1946) vystudoval architekturu na  VŠ UMPRUM (doc. ak. arch.). Za svou tvorbu získal řadu ocenění: například italskou cenu Man Size Prize za design lineárního nosiče (1974), 1. cenu ve vyzvané soutěži na dostavbu letiště Praha-Ruzyně (1994), Cenu inženýrské akademie České republiky za Mezinárodní letiště Praha (2000), Cenu primátora hl. m. Prahy za mimořádně kvalitní architektonické dílo, Mezinárodní letiště Praha, realizované
v období 1989–1999.
Je autorem návrhu a realizace Pavilonu dětí pro mezinárodní výstavu Man in his World Exposition, Montreal (1979–1980), pavilonu Antonínova pramene, Mariánské Lázně-Úšovice (1986), ilustrací ke knize Pavla Preisse Italští umělci v Praze (1986), která byla oceněna v soutěži Nejkrásnější kniha roku, ilustrací ke knize Milady Vilímkové Stavitelé paláců a chrámů – Kryštof a Kilián Dientzenhoferové (1986), ilustrací ke knize Jiřího Hrůzy Město Praha (1990), která byla oceněna v soutěži Nejkrásnější kniha roku, Křižíkových pavilonů – pražské výstaviště (1991), kostela sv. Rodiny, fary a osvětového centra Luhačovice (1997), dostavby letiště Václava Havla, Praha-Ruzyně (1997), Paláce Flora (2003), stálé expozice v hospitalu v Kuksu (2006) a celé řady dalších návrhů a realizací. Uspořádal rovněž řadu výstav: Bioutopia v Galerii Gambit (2010), Kresby a obrazy na Fakultě architektury ČVUT (2012), Miniretrospektiva
v Galerii Lávka (2013) a Kresby – obrazy ve Fragnerově galerii (2015).
V současnosti se věnuje výtvarné činnosti.

Michal Janata
V současné české esejistice a v odborné literatuře o výtvarném umění, architektuře, fotografii, filozofii vědy a paralelách mezi světem exaktním a umělecky kreativním bychom stěží hledali osobnost tak erudovanou, literárně nadanou, komparatisticky zručnou, jakou je Michal Janata. V knižně i časopisecky publikovaných textech je autorem rezignujícím na zavedená schémata, mýty i pseudomýty, jež kolem pojednávaných témat stereotypně krouží. Jeho úvahy tyto kruhy rozbíjejí, přičemž se vytvářejí nečekaná spojení, objevují se neznámé souvislosti, vynořují se dosud netušené spodní prameny a světy. Janata se striktně opírá o fakta, avšak pomocí filozofické akribie a tvořivé empatie proniká k jádru věci. Je schopen nasvítit danou tematiku z mnoha zdánlivě protichůdných úhlů, avšak v důsledku spějících k syntéze téměř šaldovské.
Kupříkladu ve studii, jež v autorově bibliografii tento svazek předchází, v knize Vědět viděním, přistupuje objevně k fenoménu „fotografie jako rozhodnutí“. Zohledňuje historii tohoto mimetického prostředku, ale je také schopen postihnout jeho význam a rezonanci v současném, vysoké kultuře málo nakloněném údobí. Jeho práce o fotografii je srovnatelná s tak pronikavými exkurzy, jakými jsou např. esejistické úvahy Rolanda Barthese. Ve zmíněném svazku se projevuje Janatovo filozoficko-historické zázemí, které ve většině dnešních odborných pojednání absentuje. Přitom filozofující digrese nesnižují estetickou či literární působivost jeho textů, jejich otevřenost a přístupnost. Tak je tomu
i v jeho dalších knihách, např. v Nesamozřejmosti vědy a techniky, Ustavující průběžnosti čar nebo Velkoměstech 19. a 20. století s podtitulem Urbanistické strategie v komparativní perspektivě. V době preferující rádoby objektivní a „neomylné“ soudy jsou Janatovy texty spíš východiskem k dialogu a diskusi.
Jan Suk