Jak v úvodu svého textu Michal Janata otevřeně přiznává, jeho úvahy vycházejí ze zklamání z četby textů teoretiků fotografie. Zdá se mu, že například na rozdíl od literární vědy není teorie fotografie dostatečně propracovaná, protože jí v první řadě chybí promyšlená ontologie fotografického obrazu. Janata se ve svém textu nepokusil tento nedostatek odstranit a namísto toho se rozhodl zaměřit na interpretaci některých aspektů fotografie, především těch, které jsou nedostatečně reflektované.
Úvahy Michala Janaty vycházejí z předpokladu, že fotografie navzdory tomu, že je považovaná za spolehlivého svědka, za dokument nějaké události anebo stavu věcí, přeci jen osciluje mezi tím, co odhaluje a tím, co zakrývá nebo jednoduše neumožňuje vidět.
Michal Janata se v souvislosti s fotografií věnuje i času, specifice žánrů ve fotografii, vztahu fotografie k paměti či kolektivní paměti, zamýšlí se nad ohniskem, vztahem vidění a poznání atd. Myslím si, že výběr aspektů, kterým věnuje svou pozornost, je funkční, umožní chápat fotografii jako složitý fenomén, který je možné popisovat z různých zorných úhlů.
Znechucení autora textu z četby světově uznávaných teoretiků fotografie se projevuje i v tom, že svoje úvahy víc opírá o názory filozofů, překvapivě až antických. Nevidím v tom problém, právě naopak, využití klasických a současných filozofických textů při interpretaci fenoménu fotografie považuji za produktivní, protože ho umožňuje vidět v docela jiném světle, než v jakém jsme ho viděli dosud.
V textu Michala Janaty mě zaujala ještě jedna věc, a to je využívání osobního tónu. Například tímto tónem hovoří o svatební fotografii svých rodičů anebo o sugesci, kterou v něm vyvolala nějaká konkrétní fotografie. Tento osobní tón činí text čtivější i proto, že autor ho nezneužívá.
Text Michala Janaty Vědět viděním. Fotografie jako rozhodnutí je text, který rozhodně může být dobrým příspěvkem k myšlení o fotografii.
prof. PhDr. Peter Michalovič, PhD.