Královna hor je důvěrná přezdívka nemoci, jíž trpí pětačtyřicetiletý obyvatel pečovatelského ústavu pan Turin. Bývalý úspěšný podnikatel v oboru IT, bezdětný, spokojeně ženatý, onemocněl v 27 letech roztroušenou sklerózou. Od té doby se jeho život beznadějně hroutí. Ve 32 letech zůstal upoután na invalidní vozík, o čtyři roky později se stal jeho novým domovem pečovatelský ústav. Ze společenského požitkáře Roberta Turina se tak stal „pan Turin“, odkázaný na cizí péči. Žije si tam po svém a nový domov má vlastně rád. Ignoruje, co se mu nezamlouvá, v ústavní kavárně popíjí veltlínské, laškuje se sestřičkami, debatuje s dávno mrtvým kocourem. Svůj příběh vypráví ve třetí osobě, jakoby o někom jiném. Občas si přehrává dialogy, které by mohl se svým okolím vést, v replikách si sděluje reakce ostatních na vlastní myšlenky, polemizje s nimi. Po celou dobu důsledně sleduje jediný cíl: sehnat někoho, kdo by ho odvezl do Švýcarska, kde je povolená asistovaná sebevražda. A myslí to smrtelně vážně.
Svébytně napsaný román nepostrádá černý humor ani laskavé emoční zaujetí.

Daniel Wisser (*1971) pochází z Klagenfurtu, vystudoval germanistiku, od roku 1989 žije ve Vídni. Literárně debutoval na počátku 90. let, 1994 založil orchestr sestávající z několika elektronických klávesových nástrojů (Das erste Wiener Heimorgelorchester), s nímž mj. zhudebnil texty spisovatelů Clemense J. Setze či Rora Wolfa. Do literatury vstoupil „románem o 45 slokách“ s názvem Dopplergasse acht (Dopplergasse osm, 2003), za niž mu bylo uděleno Rakouské státní stipendium pro literaturu. Po delší pauze publikoval krátký text s názvem Standby (2011, nominován na Cenu Ingeborg Bachmannové), na jehož základě vydal ještě téhož roku stejnojmenný román. Následovaly povídky Kein Wort für Blau(Není slovo pro modrou, 2016) a další romány Ein weißer Elefant(Bílý slon, 2013), Löwen in der Einöde(Lvi v pustině, 2017). Za román Königin der Berge(Královna hor, 2018) získal Rakouskou knižní cenu. Autor napsal knihu na základě osobní zkušenosti při práci s lidmi s roztroušenou sklerózou a rozhovorů s dalšími nemocnými, kteří posléze podstoupili nebo toužili podstoupit eutanazii. Společným jmenovatelem Wisserových próz je odlidštění společnosti, která se dere stále kupředu a ztrácí půdu pod nohama. Pro jeho romány je charakteristická realita bez příkras, vtip, černý humor i soucit.

Daniel Wisser boří svým příběhem nejen všeobecné tabu kolem sebevražedných pokusů v pečovatelských domovech, boří současně i veškerá očekávání a konvence. A to tak, že vypráví o životě a smrti nemocného pana Turina až do samého konce s vtipem.
Christa Eder