Přečtěte si zajímavou studii profesora Milana Tvrdíka Nad švýcarskou literaturou

Nad švýcarskou literaturou

Milan Tvrdík

Specifičnost švýcarské literatury je dána jazykovou růzností, země má čtyři úřední řeči - němčinu, francouzštinu, italštinu a rétorománštinu, kromě toho se v německé části hovoří velkým množstvím alemanských dialektů. Tyto dialekty jsou důsledkem geografické uzavřenosti jednotlivých pospolitostí v minulosti a od kantonu ke kantonu jsou velmi rozdílné. Protože nemají sociopolitickou rozlišovací funkci (dialektem tu hovoří všichni, přeneseně můžeme říci od dělníka až po bankéře), podporují (dnes můžeme už říci) mýtus o pověstné švýcarské demokratičnosti. Něco pravdy však na něm i přes hyperkritické výhrady samotných švýcarských intelektuálů v posledních desetiletích přece jenom je. V některých případech totiž, uvedeme případ curyšského kantonu, pramení z historických událostí. Když se v době reformace šířila německými oblastmi Lutherova bible, vstupoval na scénu vedle regionálních dialektů i standardní německý jazyk. Protože se Luther s Zwinglim, představitelem reformace v Curychu, nedohodl, přeložili si jeho obyvatelé bibli sami (Curyšská bible). Blížila se sice bibli Lutherově, zachovávala však vedle některých věroučných hlavně jazykové rozdíly. Švýcarská reformace se tak od německé začala odlišovat a navíc prohloubila příkop i v jazykové oblasti.

Románské Švýcarsko, tvořené francouzskou, italskou a rétorománskou částí, je naopak - kromě poslední jmenované části – mnohem pevněji spjato s kulturami svých „mateřských“ zemí. Jsou to oblasti mnohem otevřenější vnějším vlivům než německé Švýcarsko, které bylo a zčásti ještě je v kultuře mnohem regionálnější (četné dialekty) a vnějším vlivům z historicko-geograficko-politických důvodů i uzavřenější. Rozdíl mezi frankofonní švýcarskou literaturou a její německou sestrou je tedy leckdy větší než mezi touto literaturou a francouzskou literaturou nebo mezi německy psanou švýcarskou literaturou a literaturou německou. V zásadě platí, že všechny jazykové části Švýcarska si utvářejí vlastní autonomní kulturu, která ovšem hledá i společnou nadregionální platformu. V posledních třech desetiletích se jí stávají Solothurnské dny literatury (Solothurner Literaturtage, Journées Littéraires de Soleure, Giornate Letterarie di Soletta, Sentupada Litterara a Solothurn), které se letos ve dnech 18. až 20. května budou v tomto hlavním městě stejnojmenného kantonu v severozápadním Švýcarsku konat už po čtyřiatřicáté. Autoři a autorky ze všech čtyř jazykových oblastí země během nich čtou za účasti svých kolegů z celého světa (letošní pozornost je upřena především na Dálný Východ a africkou Nigérii), ze svých nejnovějších děl. Mottem letošního setkání je „Jak a koho v dnešní době políbí Múzy“.

A tu je na místě otázka, kterou si dnes, v době procesu globalizace, kladou obě menší německy psané literatury - švýcarská a rakouská - paradoxně intenzivněji než kdykoli předtím: existujeme jako národní literatura? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Pro německou germanistiku byla švýcarská literatura (tento názor leckde přetrvává do současnosti, hlavně v praktické oblasti, jako je třeba výuka německé literatury) součástí německého jazykového prostoru, a tedy i součástí německého písemnictví. Švýcarští autoři 19. (Gottfried Keller nebo Conrad Ferdinand Meyer) i 20. století (Max Frisch a Friedrich Dürrenmatt) jsou pokládáni za velké představitele německé literatury. Přispěli k tomu však v minulosti i oni sami. V návaznosti na novou ústavu z roku 1848 se v německé části Švýcarska rozhořela diskuse o dvou literárních modelech. Impulsem k ní bylo vedle politických událostí i nové pojetí národní literatury, jak ji v Německu prosazoval literární historik Georg Gottfried Gervinus ve svých (mimochodem prvních) dějinách německého písemnictví. Švýcaři se rozdělili do dvou táborů: na zastánce modelu národní švýcarské literatury a na propagátory tzv. velkoněmecké linie v literatuře, kteří švýcarskou literaturu přiřazovali k celoněmeckému literárnímu dědictví. Velcí domácí autoři se přikláněli k druhému modelu. Gottfried Keller (1819-1890), který v Německu dlouhou dobu žil a tvořil, k tomu řekl:"Při veškerém patriotismu neznám v tomto ohledu bratra. Má-li tady něco vycházet, jsem toho názoru, že se každý autor má držet té velké jazykové oblasti, k níž náleží."V této souvislosti se kriticky vyjádřil i k tehdy módní severoněmecké literatuře psané v dialektu, v níž spatřoval obdobné odstředivé tendence jako ve švýcarské literatuře.„Za hotový nesmysl"považoval švýcarskou národní literaturu i Conrad Ferdinand Meyer (1825-1898). Podle jeho názoru měl švýcarský autor„zastupovat stejnou měrou vědomí o státní samostatnosti své vlasti a vědomí o jejích národních svazcích s Německem".Ve 20. století se hodnocení literární situace ve Švýcarsku a příslušnosti k tomu či onomu modelu měnilo podle momentální politické konstelace v Evropě - těsně před druhou světovou válkou byl odklon od "velkého severního souseda" – alespoň na první pohled - důslednější a projevil se v některých politicko-kulturních opatřeních. Uveďme zde jako příklad pravopisnou reformu, která nahradila tzv. ostré S zdvojeným S a nařídila velká počáteční písmena přehlásek Ä, Ö a Ü psát jako zdvojené samohlásky Ae, Oe a Ue. Z téže doby pochází i pokus o spisovnou podobu švýcarské němčiny, která se měla oddělit - jako kdysi nizozemština - od kmene německých dialektů a vytvořit samostatný jazyk. Tehdy byl přijat i jeden závažný kulturně politický akt - roku 1938 byla rétorománština uznána čtvrtým oficiálním zemským jazykem Švýcarské konfederace.

V této pohnuté době se švýcarská německá literatura začínala v rozporu s přáním svých velkých představitelů 19. století vnímat jako literatura národní. V krizové situaci třicátých let, kdy na švýcarskou politiku i umění útočila ze severu nacistická a z jihu fašistická propaganda a padala na úrodnou půdu v domácích kruzích tzv. frontistů, vydala Spolková rada „Poselství Spolkovému shromáždění o organizování a úkolech při ochraně švýcarské kultury“, ve kterém se praví:„Základ našeho odporu k nešvýcarskému myšlení a jednání vidímev návratu k duchovním kořenům naší švýcarské svébytnosti, našeho švýcarského bytí a našeho švýcarského státu, k jeho dějinám, lidu, duchu a k jeho institucím.“Tak se idea tzv. duchovní obrany země (geistige Landesverteidigung) stala v předvečer druhé světové války zákonem. O její formulaci se už od dvacátých let pokoušel germanista Fritz Ernst (1889-1958) v souboru esejů Die Sendung des Kleinstaats (1924, Poselství malého státu), ve třicátých letech ji pak dotvářeli především Robert Faesi (1893-1972) a Emil Ermantinger (1873-1953), který vyzdvihoval specifičnost švýcarské literatury především v její reakci na tradiční demokracii,„přirozeně podmíněnou státní formu Švýcarska“,v německé literatuře zcela chybějící. „Duchovní obrana země“ byla navíc v roce 1938 institucionalizována založením organizace PRO HELVETIA, jejímž úkolem bylo"prezentovat duchovní základy, na nichž vyrostla Švýcarská konfederace, vysvětlovat její zvláštnosti, upevňovat víru v udržující a tvořivou sílu švýcarského ducha a utvrzovat a posilovat švýcarský lid v jeho odporu."S takovým ideovým vybavením stálo Švýcarsko po skončení války na prahu poválečné epochy.

Ve Švýcarsku závisí vztah literatury a národa ve větší míře než jinde na kvalitativní proměně vztahu autorů i recipientů k vlastní zemi. Úzce souvisí s pojmem vlasti (tzv. Heimatbegriff), s kterým operují všechny literatury německého jazyka. Avšak jen část literárních historiků, a to Švýcaři, pracuje s pojmy vztahujícími se k estetické kvalitě popisovaného objektu – své vlasti.

Pojem „krásné Švýcarsko“ („die schöne Schweiz“) si vypůjčili z turistických průvodců a rozumějí jím literární díla, vycházející z teze „duchovní obrany země“. Ta zdůrazňují specifickou roli Švýcarska v kontextu evropského vývoje jako země hodné následování, země vzorové, od počátku demokraticky smýšlející, země neochvějně udržovaných tradic a přísné neutrality, země praktického humanismu a tolerance, zkrátka „staré dobré Švýcarsko“.

V době generačních sporů konce šedesátých let vytvořila mladá autorská generace opozitum k tomuto pojmu („ošklivé Švýcarsko“, „die hässliche Schweiz“), jímž označovala hlavně negativa domácího poválečného vývoje – nelze přece mluvit o kráse tam, kde je země „zabetonována“ (narážka na překotnou výstavbu dálnic a neustávající stavby obranných bunkrů), kde se stále více ke slovu hlásí separatismus (narážka na bernský kanton, z něhož se roku 1979 odtrhla románská část a vytvořila zatím poslední, šestadvacátý, francouzský kanton Jura), nelze mluvit o kráse tehdy, kdy se mládež začíná bouřit proti rigidnímu systému a kdy i okolní svět začíná pochybovat o Švýcarsku jako nedostižném vzoru. Jean Rudolf von Salis (1901-1996) novou situaci komentoval slovy:„Naši státní formu svět považuje za staromódní, podstatu našeho národního bytí za měšťáckou, náš horizont za příliš úzký, námi vybojované kompromisy za průměrné a naši politiku za zcela odtažitou od reality; svět nás prostě má za „konzervy“.Civilizační problémy země a její konzervativní charakter našly výraz v básni Kurta Martiho (* 1921) se zkomoleným názvem z latinského označení země Heil-Vetia, sarkasticky evokujícím známý německý pozdrav, která se stala symbolem této epochy:wer hier lebt ist gut/ hier kommen die guten zu gütern/ die landschaft ist skeptisch geworden/ immer mehr schweiz wird immer hässlicher(volně přeloženo:Zde žijí jen dobří lidé/ jen dobří lidé zde nabývají majetku/ krajina je skeptičtější/ stále větší část Švýcarska je stále ošklivější).

Pokusem o smíření protikladů krásné a ošklivé země byl v sedmdesátých letech termín „jiné Švýcarsko“ („die andere Schweiz“), který se pokoušel podat kritický, nikoli negativistický, ale skutečný obraz Švýcarska, krásné země demokratických tradic s omyly i osudovými chybami, kterých se dopustilo vůči sobě i okolnímu světu. Je třeba vést dialog, nezastírat své poklesky sobě ani světu. Max Frisch to v projevu Die Schweiz als Heimat? (Švýcarsko jako vlast?) v roce 1974 při příležitosti propůjčení Velké Schillerovy ceny švýcarské Schillerovy nadace vyjádřil za sebe i ostatní kritické autory slovy:„Vlastí pro mě není má krásná země, můj kanton, dialekt, kterým mluvím, ani Gottfried Keller, vlastí je pro mě i stud za politiku mé země vůči utečencům za druhé světové války, stud za to, co Švýcarsko mohlo a mělo udělat, co ale neudělalo.“

V poválečném období se dosud vystřídalo pět generací autorů, které domácímu literárnímu procesu vtiskly nesmazatelnou pečeť, nicméně evropský či světový literární vývoj zásadně neovlivnily s výjimkou Maxe Frische a Friedricha Dürrenmatta, jejichž tvorbu zná z četných překladů a inscenací i český čtenář a divák. Jejich groteskní až absurdní vidění světa, historický pesimismus a skepse, pramenící z přesvědčení, že svět, neproniknutelný labyrint, nelze napravit, způsobily v zemi, která bezprostředně nezažila válečné běsnění a vždy se programově hlásila k výchovně moralizujícím tradicím Pestalozziho, skutečnou revoluci. Stali se autory světového formátu, což se nepodařilo (snad s výjimkou Adolfa Muschga) nikomu z jejich následovníků. Charakter domácích poměrů však neurčovali. Po skončení druhé světové války se ve Švýcarsku paradoxně prohlubuje mentalita obležení, která ve třicátých letech vyvolala v život „duchovní obranu země“. Stačila jí pouhá změna barvy nepřítele – hněď nacistů nahradila rudou barvou komunismu. Oficiální literatura pokračuje v budování tzv. „splendid isolation“ švýcarského života. Rozhodujícími parametry úspěšného literárního díla je přirozenost hrdinů a jejich vztahů odvozená z tradičních švýcarských hodnot – svobody, demokracie, tolerance, pořádku a disciplíny – prověřených staletími života v přímých demokraciích venkovských komunit; je charakterizoval soulad s přírodou a nedůvěra k městské civilizaci. Proto se romány Roberta Faesiho (1883-1972) i historická panoramata z curyšského prostředí Meinrada Inglina (1893-1971) a Kurta Guggenheima (1896-1983) vracejí do původního selského a maloměstského řemeslnického prostředí, odkud pochází řád spříseženectví, i způsobem vyprávění v tradicích poetického realismu Gottfrieda Kellera, Jeremiase Gotthelfa (1797-1854) či Conrada Ferdinanda Meyera. V narážce na tento stav může Frischův Stiller ve stejnojmenném románu z roku 1954 bez nadsázky konstatovat, že současnou švýcarskou literaturu charakterizuje stále hlubší touha po 19. století, čím víc se toto století propadá do hlubin času.

Volbou témat a novými akcenty v estetickém pojetí literatury se z tohoto proudu prvních poválečných let vydělují Max Frisch (1911-1991) a Friedrich Dürrenmatt (1921-1990). Odmítají akceptovat prefabrikované formy chování, otevírají se možnostem opravdu individuální volby svobodného života, odhalují napětí mezi hledáním identity v pošramoceném řádu světa a útěkem z ní, demontují neotřesitelné jistoty. Hlavním literárním svědectvím takového postupu je Frischova volná románová trilogie Stiller (1954), Homo faber (1957) a Mé jméno budiž Gantenbein (1964). Hledání identity otevírá více možností, které jsou doprovázeny znejistěním skutečnosti a její nevypočitatelností, která ji tak přesouvá až za hranice komunikačních schopností. Proto ta skepse k možnostem jazyka, která oba autory přivádí k hledání nových vyprávěcích postupů, k úsilí o otevřenou literární formu a ke vstřícnosti vůči novým duchovním konceptům.

Frisch a Dürrenmatt sice dobyli švýcarský Parnas, nestali se ale proroky ve své vlasti, spíše žádaným švýcarským vývozním artiklem. Citelnější záchvěvy na domácí kulturní scéně pozorujeme až v šedesátých letech, kdy mladá autorská generace, konfrontovaná překotným společenským pohybem v okolních západních demokraciích, začíná zprvu nejistě, pak stále hlasitěji zpochybňovat tolik vyzdvihovanou domácí izolovanost. Paul Nizon (* 1929) označil v eseji Diskurs in der Enge (1970, Rozprava o tísni) prostorovou a duchovní sevřenost za prokletí švýcarské literatury, které označil za hlavní příčinu chybějících námětů pro kvalitní literární díla a za hlavní důvod toho, proč švýcarští autoři odcházejí ze země či alespoň utíkají od její reality, a prožívají tak krizi své umělecké identity. Mladí autoři a mladé autorky to neměli snadné, protože literární veřejnost nepřestávala preferovat literaturu, kterou znala jako typicky švýcarskou a od níž vyžadovala v tradici prověřených norem klasické měšťanské literatury pragmatismus, výchovné působení a střízlivý realismus, povýšený na normu už v 19. století a pohotově „ocejchovávající“ ze svého výlučného postavení především avantgardní literární proudy jako importované, tudíž nešvýcarské.

Přesto se na prahu šedesátých let začíná něco dít. V sousedním Německu vrcholí „zlatá éra“ poválečného písemnictví – rok 1959 je rokem epochálních románů z německé současnosti a nedávné minulosti – Heinrich Böll, Günter Grass, Martin Walser a Uwe Johnson se stávají symboly poválečné západoněmecké literatury. Osamoceného Frische a Dürrenmatta posilují ve Švýcarsku nespokojenci, kteří chtěli svou zemi, záměrně drženou v izolaci i politikou Švýcarského svazu spisovatelů, otevřít novým myšlenkovým a uměleckým proudům. Přes domácí frankofonní autory se seznamují s „novým románem“ (roman nouveau), odvolávají se na živořící domácí avantgardu – zakladatele konkrétní poezie Eugena Gomringera (* 1925) – jeho tři základní sbírky konkrétní poezie Konstellationen (Konstelace) vycházely v letech 1953-61 střídavě v Bernu, Sankt Gallenu a Frauenfeldu – a vyznavače tzv. konkrétního umění Maxe Billa (1908-1994). Na svou stranu získávají dva důležité domácí kulturní časopisy -du(založen 1941 Arnoldem Küblerem, 1890-1983) ahortulus(založen 1951 Hansem Rudolfem Hiltym, 1925-1994). Obohacují literaturu o experimentální texty, ať už krátké, plánovitě fragmentární nedějové příběhy Petera Bichsela (* 1935) Eigentlich möchte Frau Blum den Milchmann kennenlernen (1964, Paní Blumová by vlastně ráda poznala mlékaře), z nichž některé znají i čeští čtenáři z překladů ze šedesátých let ve sbírce Roční doby (česky 1970), nebo o tzv. rozbité příběhy (ve Švýcarsku se pro ně ujal pojem Zerzählungen avantgardisty Petera Lehnera (1922-1987), který čtenáři nabízí několik variant pokračování příběhu k libovolné kombinaci. Většina autorů reaguje i na bezprostřední společenskou realitu – domácí provincialismus, konzumní společnost, neudržitelné mýty o švýcarské výjimečnosti, postupující technizaci a s ní spojené „zabetonování“ země, na vzrůstající xenofobii. Vznikají psychologická rodinná dramata, odehrávající se na pozadí lživého mýtu o „krásné zemi“, která však těžko mohla konkurovat moderní západoněmecké literatuře o nezvládnuté národní minulosti, hospodářském zázraku a s ním souvisejícími sociálními tématy. I když Adolf Muschg (* 1934), známý českému čtenáři z překladů dvou ranějších románů Léto ve znamení zajíce a Albisserův důvod z roku 1978, či Jürg Federspiel (1931-2007) do domácí literatury importovali dosud neznámé zkušenosti z cizích, hlavně mimoevropských kultur, zůstávali Otto F. Walter (1928-1994), Hans Boesch (1926-2003) či Hugo Loetscher (1929-2009), s jehož českým překladem románu Mandarínovy oči (1999) se čtenáři mohli seznámit o dva roky později, stále jen představiteli domácí literatury.

V šedesátých letech je společensko-kritická dimenze tvorby stále ostřejší. Zatímco Frischovy výpady proti švýcarskému provincialismu ve Stillerovi či Dürrenmattovo odhalení Švýcara jako lékaře v nacistickém koncentračním táboře v románu Podezření (1953) byly ve své době ještě na pokraji zájmu, stává se teď leckdy sporná švýcarská minulost za druhé světové války (především v imigrační politice vůči Židům) k nelibosti oficiální kritiky i zastánců švýcarské výlučnosti z řad čtenářů ústředním tématem nové prózy. O rozruch se v roce 1965 postaral román Waltera Matthiase Dingelmanna (1927-1979) Pozůstalost, dokumentární obžaloba (autor v maximální míře cituje z různých dobových článků a nařízení) restriktivní imigrační politiky švýcarských úřadů v letech nacistické diktatury v Německu a o dva roky později (1967) esejistická kniha Alfreda A. Häslera (1921-2009) ke stejnému tématu Das Boot ist voll. Die Flüchtingspolitik der Schweiz 1933-45 (Člun je plně obsazen. Švýcarská politika vůči utečencům 1933-45). Rozpor mezi proklamovanou demokracií a národnostní a rasovou tolerancí a činy jednotlivců i švýcarského národního kolektivu jsou od té doby tématem četných literárních děl –hlavně Otto F. Waltera Die ersten Unruhen (1972, První nepokoje) či Zeit des Fasans (1988, Čas bažanta). S kritickou analýzou společenské situace jako novým módním trendem i ve švýcarské literatuře se mění vztah spisovatelů k jazyku. Jazyková skepse byla patrná už před deseti lety u Frische, teď se však s jiným pohledem na Švýcarsko prohlubuje. Mladí autoři vnímají jazyk jako nástroj moci a kapitálu, které ho přizpůsobily záměrům politické a hospodářské manipulace, a distancují se od něj. Adolf Muschg chápe v takto změněném kontextu jako moderní takovou literaturu, která je senzibilní vůči jazykovému materiálu. Literaturu bez citu pro současný stav jazyka označuje za literaturu nemoderní, upadající pro svou necitlivost vůči jazyku do triviálnosti. Moderní (mladí) autoři nemohou reprezentovat Švýcarsko (cituji Muschga),„protože naše zkušenost s jazykem nám zakazuje vpravovat sílu a smysl znaku do předem stanovených norem“.

Nedůvěra v instrumentalizovaný jazyk moci a disciplíny dovedla mladé autory a autorky k projektu redukce jazyka na instrument společenské a politické osvěty. Vycházeli z předpokladu, že rozhodnutí autora pro zavedený jazyk pro něj znamená i nutnost vypořádat se s hodnotovými a recepčními postoji publika, které zavedený jazyk důvěrně zná. Přijme-li autor jazyk, vstupuje s ním do afirmativního vztahu, případně se s ním zcela identifikuje. To však nepřicházelo v úvahu. Proto autoři zaujali k zavedenému jazyku postoj kritický, až zcela odmítavý. Odmítavý postoj charakterizovalo buď mlčení (literarizoval ho Otto F. Walter v románu Der Stumme, 1959, Němý), nebo důsledná redukce jazyka nejprve v poloze experimentální – krátká syntax, parataktické spojení vět literárních děl, později - v důsledku radikalizace společenského života – jeho programové zúžení na výchovně osvětovou a politickou funkci.

Snahy této generace o prosazení moderny, o boření národních mýtů a tabuizovaných témat moderní švýcarské společnosti narážely na odpor části švýcarské inteligence i publika. Spor vyhrotil curyšský germanista Emil Staiger (1908-1987), který v děkovné řeči Literatur und Öffentlichkeit (Literatura a veřejnost),pronesené při příležitosti propůjčení Curyšské literární ceny 17. prosince 1966, označil nové tendence v literatuře, hlavně její angažovanost, za„zvrhlost, obětující svobodu umění zájmům každodenní všednosti“a pokáral modernu jako celek za její„sympatie ke zločinné pokleslé všednosti“i za to, že„se to v ní jen hemží psychopaty, ošklivostmi podávanými ve velkém stylu a vyumělkovanými hanebnostmi“.Vyzval spisovatele, aby prokazovali větší vůli„ke společnosti založené na mravnosti“,které lze dosáhnout pouze„radostí z krásy“a„vymýšlením takových literárních postav, které můžou být vzory k následování“.Jako první reagoval Staigerův dlouholetý přítel Max Frisch. Mezi řádky ironicky poukázal na Staigerovo koketování s fašismem a vytkl mu, že se pokouší o novou legalizaci pojmu „zvrhlá literatura“ a že měřítka, jimiž modernu paušálně odsuzuje, pocházejí z dob staré dobré Gartenlaube. Následný publicistický spor, do kterého se zapojily oba formující se tábory na švýcarské literární scéně, polarizoval koncem šedesátých let švýcarský kulturní život. Jeho vyvrcholením bylo radikální vystoupení studentů, které, i když okrajově zasáhlo i Švýcarsko, nedosáhlo takových rozměrů jako ve Francii a v Německu. Důsledkem vnější i vnitřní politické a kulturní situace byl demonstrativní odchod významnější části ze Švýcarského svazu spisovatelů, když se jim nepodařilo odvolat předsedu svazu Maurice Zermatta (1910-2001), kterého ostře kritizovali za spoluautorství na Knížce o civilní obraně (Das Zivilverteidigungsbuch), která jako ostře proti intelektuálům jako „zrádcům vlasti“ zaměřená publikace vyšla v roce 1969 s vládní podporou. V roce 1971 založili rebelující spisovatelé opoziční organizaci nazvanou Skupina Olten (Gruppe Olten), která svou činnost ukončila rozpuštěním v roce 2002.

Obecné pochyby o vývoji civilizace v poválečném období přispěly rozhodující měrou ke studentské revoltě, k mesianistickému pojetí mládí jako spasitele světa znetvořeného ideologiemi a strachem z nukleárního konfliktu i k zostření generačního konfliktu. Různé životní alternativy, které vznikaly původně z odporu proti negativním vlivům západní civilizace a mocenskému a násilnému aparátu státních a politických struktur, podpořily i růst nekonformní, tzv. alternativní literatury, která v návaznosti na nejrůznější uskupení náboženská, ženská, ekologická, pacifistická či sexuálních menšin hledala adekvátní výraz pro novou situaci. Zprvu ji nacházela v úniku do světa volné lásky a drog, postupem času, jak se tyto skupiny etablovaly a zvolna zapojovaly do společenského organismu, v oblasti mýtu a fantazie. Tato literatura se ve Švýcarsku, tradičně ušetřenému všech zásadních konfliktů, rozvíjela jen velmi váhavě. Z tohoto období zůstává v povědomí světové veřejnosti asi jen Adolf Muschg, jehož román Albisserův důvod (z roku 1974) je znám i z českého překladu. Nová próza odkrývá odvrácenou tvář společnosti, „dokumentuje“ její stav (především po revoltě,jako Otto F. Walter románem Die Verwilderung (Zdivočení) v roce 1977 nebo již zmíněný Adolf Muschg Albisserovým důvodem), spisovatelé se nezřídka stylizují do role společenských outsiderů – Gerold Späth (* 1939), Guido Bachmann (1940-2003), Hermann Burger (1942-1989), Gertrud Leuteneggerová (* 1948), Christoph Geiser (* 1949).

V tomto okamžiku opouští švýcarská literatura funkci výchovně osvětovou, která je jí vlastní už od 19. století, a zcela ji nahrazuje funkcí narativní, což se v literárních textech projevuje odklonem od funkčně redukovaného jazyka zdůrazňováním jeho funkce poetické a v chuti experimentovat. Část literátů, hlavně ti, kteří se výrazně angažovali v odhalování švýcarských „malérů“, nadále setrvávala na společensko-kritických pozicích vydobytých v průběhu šedesátých let a přisvojila si roli strážce a kritika politického a hospodářského dění – reportážemi, kritickými eseji a analýzami politické, historické i ekonomické situace země, z nichž některé se staly milníky v dalším kulturně politickém vývoji země. Tato literární produkce má ve Švýcarsku velkou tradici, těšila se a těší mimořádné čtenářské oblibě (v pozitivním i negativním smyslu) a leckdy se od jejích vrcholných děl odvíjí i historiografie poválečné literatury – ať máme na mysli už zmíněnou Rozpravu v tísni Paula Nizona odhalující podstatu švýcarské tvorby v geografické i duchovní sevřenosti, nebo brilantní eseje Maxe Frische ke švýcarské identitě Wilhelm Tell für die Schule (1971, Wilhelm Tell pro školu), Dienstbüchlein (1974, Služební knížka) či Schweiz ohne Armee? (1989, Švýcarsko bez armády), či Des Schweizers Schweiz (1969, aktualizované 1984, Švýcarovo Švýcarsko) Petera Bichsela. Ostrými kritickými šlehy častoval svou vlast Niklaus Meienberg (1940-1993), až za to zaplatil životem – Reportagen aus der Schweiz (1975, Reportáže ze Švýcarska), Vorspiegelung wahrer Tatsachen (1983, Zastírání pravého stavu věcí). Slavným dokumentem o šokujících curyšských nepokojích z roku 1980, kdy Švýcarsko na vlastní kůži poznalo revoltu mládeže proti zaběhanému životnímu řádu, organizovanému životu a jakémukoli jeho plánování ve prospěch okamžitého prožitku, je Zürich, Anfang September (1981, Curych, začátek září) Reta Hännyho (* 1947). Adolf Muschg se k těmto rozpravám připojil v devadesátých letech provokativními eseji Die Schweiz am Ende. Am Ende die Schweiz (1991, Švýcarsko na konci. Na konci Švýcarsko), Wenn Auschwitz in der Schweiz liegt (1997, Jestli Osvětim leží ve Švýcarsku) a O mein Heimatland! (1998, Ó, vlasti má!), ve kterých Švýcarsko a Švýcary v důsledku známých politických událostí devadesátých let odsuzuje tak ostře, že se v této souvislosti hovoří dokonce o „konci starého helvetského národa“. Ve stejném duchu a stejně flagelantsky tepe Švýcarsko i Jürg Altwegg (* 1951) v bestselleru Ach, du liebe Schweiz (2002, Ach, ty milé Švýcarsko).

Ostatní autoři během sedmdesátých let opouštěli zpolitizovanou každodennost i způsob jejího literárního zachycení. Jazyk jako pouhá zbraň služebné funkce literatury už přestal dostačovat. Místo produkce o aktuálních společenských otázkách se znovu začíná hovořit o tvorbě, pozornost se zaměřuje na individuální osudy lidí a menšinových skupin, jsou kladeny otázky po novém myšlení a jeho adekvátním literárním výrazu. Diskusi o identitě velkých celků (národa, společenské vrstvy, státu) nahrazuje hledání identity jedince a zároveň s ním i hledání adekvátního jazyka k jejímu vyjádření, jazyka neopotřebovaného, nezatíženého frázemi a vyprázdněnými významy. Literární díla přicházejí s novými tématy ze života žen (formuje se tzv. ženská literatura) a ze života homosexuální menšiny (tzv. literatura coming outu). Jejich protagonisté mají silné autobiografické rysy autorů a z dnešního pohledu již lze tato díla alternativní literatury označit za přelomová pro další literární vývoj, především pro jejich bezproblémové vplynutí do hlavního literárního proudu v následujících desetiletích. Postup, který Verena Stefan (* 1947) zvolila v románu Häutungen (1975, Stahování z kůže), lze vztáhnout na celou generaci:„Důvěrně známé souvislosti zničím. Pojmy, kterými nedokážu nic vysvětlit, zpochybňuji nebo úplně vylučuji. Mechanismy, socializace, vztahy, vášeň, touha, potěšení pro mě jako pojmy nemají význam. Chceme-li zavést nové myšlení, musíme je nahradit novými nebo je odložit.“Román i jeho autorka se staly modlou ženského hnutí celé německy mluvící Evropy, ovšem doma nikoli. Švýcarská ženská literatura postupovala v konstituování moderní ženské identity s ohledem na konzervativní okolí (v Appenzellu dostaly ženy volební právo až v roce 1991) velmi opatrně – Hanna Johansen (* 1939), Hedi Wyss (* 1940), Claudia Storz (* 1948). Naopak Christoph Geiser a Quido Bachmann se pokoušejí (oba jiným způsobem) o razantnější prolomení tabu homosexuality: v Geiserově případě stanovením diagnózy k léčení citově vyprahlé společnosti vně sexuální minority (volná trilogie Grünsee, 1978; Brachland (1980, Úhor); Wüstenfahrt, (1984, Cesta do pouště), u Bachmanna provokativními fantaziemi kombinujícími sexuální obsese s babylónskou, egyptskou a křesťanskou tradicí (volná trilogie Gilgameš, 1966; Die Parabel (1978, Parabola); Echnaton, 1982).

I když švýcarští autoři stále sledovali proces literárního psaní s nedůvěrou, jazyk obohacovali neustále – jeho racionalitu se snažili odlehčit zdůrazňováním možností ve vyjádření citu, ba dokonce sentimentu (Peter Bichsel: Geschichten zur falschen Zeit, 1979, Historky v nesprávnou dobu), znovuzavedením helvetismů do spisovné němčiny, někteří ji dokonce odmítali úplně pro její údajnou„strnulost, citovou vyprahlost a těžkopádnost“(Otto. F. Walter: Wie wird Beton zu Gras, 1979, Jak se beton stane trávou):„Podívej, už když začínám psát větu, vím, jak by měla správně vypadat, tak tedy píši. Náhle mě přepadne taková křeč, nutkání napsat slovo tak, jak ho vyslovujeme my, nebo ho nenapsat vůbec.“)Jazykový artismus považoval poetický jazyk nejen za protiklad redukovaného jazyka předcházející epochy, ale viděl v něm i protiklad pragmatickému jazyku každodenního styku. Cílem se stává jazyk probouzející touhu po kráse a harmonii, jazyk s vyrovnanou funkcí vysvětlující i poetickou, jazyk schopný hluboké reflexe i sebereflexe. Pro takový jazyk a jeho emancipaci ze sémantických i sociálních daností byl vyžadován mimořádný cit. Bylo třeba ho otevřít všem vlivům. Díky obohacenému jazyku se švýcarská literatura se otevřela mýtům a starým příběhům, dávným vyprávěním, aktualizovaným a obohacovaným ve výsledných literárních dílech kulturně historickým diskursem a značnou dávkou autorské fantazie – Adolf Muschg: Der Rote Ritter. Eine Geschichte von Parzival (1993, Rudý rytíř. Příběh Parsifala), Gerold Späth: Barbarswila (1988), Christoph Geiser: Das geheime Fieber, (1987, Tajná horečka), Das Gefängnis der Wünsche (1992, Věznice přání).

Hermann Burger, výrazná osobnost literatury osmdesátých let a po své tragické smrti v roce 1989 vzor nejmladší literární generace, a Reto Hänny se i před poetickým jazykem měli na pozoru. Burger nabádal k obezřetnosti k jazyku, k dohledu nad ním, neustále odhaloval v poučkách, rozkazech, signálech a sloganech jeho přetrvávající manipulativní funkci, radil úplně ho osvobodit od účelovosti a vyzdvihoval výlučně funkci estetickou, obohacenou o postmoderní prvek hry. V románech byl mágem slov, který mávnutím kouzelné hůlky ruší hranici mezi fikcí a skutečností – Diabelli (1979), Die Künstliche Mutter (1982, Umělá matka), Blankenburg (1986). Reto Hänny byl konkrétnější:„Zkusme rozmetat jazyk školních gramatik, jazyk Dudena, ten jazyk všemocné gramatiky zdola a dokažme, že jeho stavba není zdaleka tak pevná jako jsou pevné myšlenky, které pak budou moci být vyjádřeny daleko svobodněji.“To už se pohybujeme v extrémních polohách, kdy je třeba si uvědomit, kdy experiment končí v samoúčelu, sebeklamu a chaosu. Část švýcarské literatury se do těchto poloh počátkem devadesátých let dostala - náročné experimenty Felixe Philippa Ingolda (* 1942) a Jürga Laederacha (* 1945).

Devadesátá léta jsou - po zklidnění situace na jazykové frontě, kdy se ale zároveň prohloubila politická a společenská krize v zemi v důsledku obvinění švýcarských bank ze strany USA a Světového židovského kongresu z jejich role ve druhé světové válce, vzrůstajícího pravicového populismu korunovaného řetězem volebních vítězství Christopha Blochera, politické aféry se špiclováním značné části obyvatelstva, krachu Swissairu, masakru v Zugu, při němž bylo šílencem zabito několik lidí apod.) ve znamení nového vyprávění. Stylová různost a experimenty obohacený jazyk jsou hlavními exponenty literárního procesu. Do literatury se vrací patos vypuzený v šedesátých letech, hra s tvarem, stylem i slovem nabývá rysů manýrismu, kdy „jak“ je mnohem důležitější než „co“ (Hugo Loetscher). Nová literatura reaguje na svět trochu jinak než dříve – neklade si za cíl společenskou katarzi jako díla předešlých generací, přednost dává generační katarzi intimní, velmi osobní formou návratem do dětství, vlastního vnitřního světa či únikem do světa fantazie a mýtu. Do popředí se dostává vztah fikce a reality, snaha po „nové objektivitě“ jako reakci na sebestřednost literatury hlavně sedmdesátých let, kdy se stírá hranice mezi tzv. vážnou literaturou a literaturou triviální, jíž tím umožňuje vítězné tažení do oblasti tzv. krásné literatury. K těmto výrazně postmoderním rysům současné švýcarské literatury ale patří i obnovená víra v sílu slova a nezkrotná chuť fabulovat – Hansjörg Schneider (* 1938), Urs Widmer (* 1938), Klaus Merz (* 1945), Ilma Rakusa (* 1946), Jürg Ammann (* 1947), Urs Faes (* 1947), Martin Suter (* 1948), Irena Brežná (* 1950), Thomas Hürlimann (* 1950), Hansjörg Schertenleib (* 1957), Rolf Lappert (* 1958), Peter Stamm (* 1963), Ruth Schweikert (* 1965), Lukas Bärfuss (* 1971), Ralf Schlatter (* 1971), Zoë Jenny (* 1974).

V posledních několika letech vyšlo v českých nakladatelstvích mnoho titulů ze švýcarské literatury, některým autorům dokonce několik. Systematicky se moderní švýcarské literatuře věnuje nakladatelství Archa ve Zlíně. V jednotné úpravě a s doslovem renomovaných germanistů nabízí skutečné objevy švýcarské literatury. Jmenujme Klause Merze, stálici moderní švýcarské prózy s hutnými imaginativními texty, jehož bestseller Jakub spí (Jakob schläft, 1998) a vynikající Benátské imprese (Löwen Löwen. Venezianische Spiegelungen, 2004) nakladatelství vydalo v roce 2009. Jako první český Merzův překlad vyšel v roce 2008 v táborské Zahradě román Pojedete se mnou k moři, slečno? (Kommen Sie mit mir ans Meer, Fräulein?, 1998). Jürgu Ammannovi vydala Archa v roce 2011 výborný esej o Kafkovi Kafka. Esej slovem i obrazem (Kafka. Wort-Bild-Essay, 2000) ve vynikajícím překladu Věry Koubové, v roce 2010 (se svolením autora o rok dříve než originální vydání) i roztomilé Dopisy od panenky (Die Briefe der Puppe, 2011), vztahující se k jedné epizodě z Kafkova berlínského pobytu v roce 1923, a o rok předtím kontroverzní román Zabít matku (Die Mutter töten, 2003). V roce 2010 vyšel i bestseller Zoë Jenny Pokoj posypaný pylem (Das Blütenstaubzimmer, 1997), v době svého vydání nejčtenější německy psanou knihu. Podobně se na český trh dostal nedlouho po svém úspěchu u švýcarské a německé kritiky (v roce 2011) i bestseller slovenské rodačky Ilmy Rakusy Moře moří (Mehr Meer, 2009). Tajuplný příběh universitního profesora, vydávajícího se do italské Umbrie po stopách renesančního Piera della Franceska je námětem románu Ombra Urse Faese, která Archa vydala v roce 2011. Úspěšný Peter Stamm se k českému čtenáři v posledních letech dostal hned třemi texty – v roce 2008 románem Agnes (1998) a v letech 2009 a 2011 výbory povídek Krajina náhodného žití (Ungefähre Landschaft, 2001) a V cizích zahradách (In fremden Gärten, 2003). Paseka vydala v roce 2006 Widmerův text Milenec mojí matky (Der Geliebte der Mutter, 2000), slušně je zastoupen typický postmoderní vypravěč Martin Suter romány Odvrácená strana Měsíce (Die dunkle Seite des Mondes, 2000, česky 2006) a Kuchař (Der Koch, 2010, česky 2011) a výborem z úsměvných textů ze života soudobých manažerů Business Class (v originále pět svazků z let 1994-2002, česky 2008). Další výrazná soudobá švýcarská autorka slovenského původu je Irena Brežná, jejíž román Nejlepší ze všech světů (Die beste aller Welten, 2008) vyšel česky 2010.

Co dodat závěrem. Jaké je literární Švýcarsko, jak ho vidí sami autoři? Od šedesátých let, kdy se zvrátila koncepce pozitivního modelového demokratického švýcarského státu ve svou negaci, kriticky. Švýcarsko jako ráj na zemi dostával trhliny. Už v šedesátých letech se ozvaly první nesmělé hlasy požadující odpovědi na skutečnou roli Švýcarska za druhé světové války - jak to bylo se Židy, kteří byli vydáváni zpět do Německa (Walter Diggelmann: Pozůstalost, 1965), srovnejme si je s nedávnými masivními útoky židovské veřejnosti proti švýcarským bankám. Později se zájem obrátil k sociální problematice, k narušenému světu, objevující se hlavně v motivech mocenského aparátu (státu, školy, společnosti), v motivu nehody a katastrofy (vzpomeňme na Dürrenmattovu Nehodu nebo Frischova Homo fabera) nebo v motivech kontrastu mezi civilizací, zničenou špinavou přírodou a až chorobnou touhou po osobní kráse, čistotě a hygieně, ale i k popisu psychologického rozvratu osobnosti, narušenému člověku, který je buď obětí mocenského aparátu, nebo společenským outsiderem.Kein schöner Land - Není krásnější zemězní ironicky z četné literární produkce. Nemocný nebo rozvrácený člověk, snílek, rebelant jsou hlavními postavami literatury posledních desetiletí.

Je v současnosti ve švýcarské literatuře něco, co lze označit za její specifikum? Širokým záběrem témat a diverzifikací literárního procesu se dnes téměř neliší od německé či rakouské literatury. Co ji však od obou bude nadále odlišovat a zčásti určovat její vztah k velké sousední literatuře německé, je vztah mezi dialektem, hlavním dorozumívacím prostředkem v běžné komunikaci, spisovným jazykem, vnímaným sice jako zcizující faktor, ale plně ovládajícím komunikaci v psané podobě, a vícejazyčným státem. Trojí švýcarské ghetto? Curyšský germanista Michael Böhler se pozastavuje hlavně nad tím, jak málo pozornosti právě těmto faktorům německo-švýcarské literární situace věnuje samotná švýcarská germanistika.