Dva pánové se spolu vydají na procházku po pláži. Nevědí, kdo je ten druhý. Ale zjistí, že je sbližuje zásadní zkušenost – deprese. A ti dva spolu uzavřou neporušitelný pakt: „Bude-li jeden z nás kdykoli potřebovat pomoc, tak ten druhý, ať bude v té chvíli kdekoli na světě, nechá všechno ležet a běžet a přijde.“ Tak se poznali Charles Chaplin s Winstonem Churchillem, alespoň v románu Michaela Köhlmeiera. A tím okamžikem se začíná odvíjet zvláštní druh silného pouta mezi jedním z největších komiků a jedním z největších státníků. Tito dva jedinci, jejichž životy a povahy si nemohly být vzdálenější, se setkali jen několikrát v životě. A mezi jejich setkáními se život jednoho odvíjel ve filmovém světě v Hollywoodu, život druhého v politickém prostředí meziválečné Británie. Do jejich osudů se promítá historie první poloviny 20. století i doba, kdy oba, každý svými prostředky, bránili svůj svět proti Hitlerovi. Jeden vytvořil film Diktátor, druhý vyhlásil diktátorovi válku.
Není důležité, které z citovaných pramenů jsou doložitelné a které si autor přimyslel, v každém případě podal věrný, hluboce lidský a nepřikrášlený obraz dvou velkých osobností, jejichž životy se kuriózním způsobem propojily.

Světové dějiny, i když se občas chovají poněkud bombasticky, jsou jenom kulisa, v níž jeden člověk nebo dva nebo půl tuctu lidí prožívá část svého života. Můžeme vyprávět jenom historii života jednotlivých lidí, samotná historie jako taková se vyprávět nedá.

Já jsem já, takový, jakého mě stvořil Pánbůh, ale Tulák – to jsem já, takového jsem stvořil já sám sebe, a Tulák je lepší, v tom je ten můj podvod. Litini advokáti jsou možná darebáci, ale jenom proto, že přehánějí, v jádru mají pravdu. Jsem takový, jak o mně mluví – jsem ješitný, egocentrický, lakomý, panovačný, krutý, bezohledný, zlomyslný, živočišný. Ale stvořil jsem někoho, kdo je lepší než já. V tom je moje ctnost.
Michael Köhlmeier: Dva pánové na pláži

Bavili se spolu o různých metodách, jak spáchat sebevraždu, a o různých metodách, jak ji nespáchat. A jako nejúčinnější se jevila takzvaná klaunova metoda, která spočívala v umění dokázat sám sebe zesměšnit.
Judith von Sternberg

Michael Köhlmeier si za protagonisty svého románu zvolil největšího herce a největšího státníka své doby – Charlieho Chaplina a Winstona Churchilla. Nejen proto, že se skutečně znali a skutečně trpěli depresemi, ale i proto, že patří k těm nemnoha osobnostem, jež svou historickou dobu přesahují a mají v sobě cosi mýtického. Jako řečtí hrdinové. Jako Shakespearovi králové.
Michael Luisier

Michael Köhlmeier umí vyprávět příběhy jako málokdo.
Frank Riedel