Novela z roku 1997 je autorčinou prvotinou – během prvního roku vyšla kniha hned v osmi vydáních, dodnes je jich pětadvacet. Neboli literární senzace a nová hvězda helvétské literatury. Pokud si Zoë Jenny svou debutantskou zář něčím vysloužila, pak zcela jistě prací s jazykem, jímž protagonistka Jo líčí svůj vztah k rozvedeným rodičům, především k matce, která rodičovskou úlohu odmítá přijmout. V matčině životě pro tuto roli zkrátka není místo, neexistuje. Když se má dcera setkat s jejím novým milencem, řekne jí jen: „Poslyš, Jo, já jsem se Vitovi o tobě nijak nezmínila, víš, on nemá ani ponětí, že mám dceru. Myslím, že bude jednodušší říct mu, že jsi moje mladší sestra.“ Silná a sevřená niterná výpověď, v níž dívčinu citovou deprivaci sledujeme především v disproporci mezi ich-formou, tedy naším předpokladem jakési privátnosti a intimnosti, kterou tato technika přináší, a jejím nenaplněním ve vyprávění. To je střízlivé, někdy až neosobní a odtažité, místy dokonce působí pouze jako mechanický záznam dění – příznačně především v pasážích s matkou. Jako by mluvčí a účastnice děje byly dvě různé osoby. V Pokoji posypaném pylem procházejí touto perspektivou všichni, kdo dýchají a mluví, což ale není jediná poloha vyprávění. V ostrém rozporu s ní je asociativní a velmi poetické pozorování bezprostředního okolí a proměnlivých jevů, například světla. Zasloužený, dalšími tituly však zatím nepřekonaný úspěch.